Vlkodlakem se obyčejně stává sedmý syn (zatímco sedmá dcera je předurčena stát se čarodějnicí). Když se promění v osrstěnou nestvůru mající současne vlčí i lidské rysy, toulá se lobisón v hornatých a pahorkatých oblastech a požírá převážne mršiny. Nicméně pokud je vyrušen člověkem, okamžite zaútočí. Oběti (muži stejne tak jako ženy) se, pokud přežijí, také promění v lobisóny, avšak to se stává jen velmi zřídka, neboť vetšina lidí se jeho zubům a drápům neubrání a zraněním podlehnou. Lobisón je považován za neobyčejne zuřivého a nebezpečného tvora. Také se traduje, že k proměně v lobisóna stačí dostat se do kontaktu s jeho slinami (tady se nabízí zajímavé srovnání například se vzteklinou).

Počátkem 19, stol. byla v Argentine víra v lobisóny tak rozšírená, že rodiče se ke svému sedmému synovi (linie nesmí být prerušena narozením dcery) nehlásili, nebo ho nabídli k adopci a traduje se, že několik takovýchto chlapců bylo dokonce zabito... Z tohoto důvodu vydal argentinský prezident roku 1920 nařízení, podle kterého každý sedmý syn automaticky spadá pod božský patronát prezidenta a u příležitosti křtu (kdy tento svazek vstupuje v platnost) obdrží zlatý prívěsek (v textu bylo golden medal, nevím, co si mám pod tím přesne představit) a také za něj stát platí školné, a to až do jeho jednadvaceti let. Toto nařízení splnilo svuj účel a ukončilo strach z lobisónů (a nejspíš také přispělo ke zvýšení porodnosti). Doposud je stále v platnosti a prezident se občas (obzvláště před volbami) osobně účastní křtů svých adoptivních svěřenců...

V Brazílii se z člověka stává "lobisomem" pokud je sedmým mužským potomkem stejného otce a matky... Poprvé se proměňuje po dovršení 13, roku (povšimnete si tradičních magických čísel) a to vždy o půlnoci, v době 40ti denního půstu před velikonocemi a pouze do druhé hodiny ranní..

V některých oblastech Brazílie (které se více méne shodují s oblastmi portugalské kolonizace, skrze kterou se tato pověra do Brazílie dostala) se prokletý clověk promění ve vlkodlaka, pokud v pátek (nejlépe třináctého) za úplňku přejde přes križovatku (križovatky byly už ve starověku spojovány s Hekaté, bohyní čarodějnic a obecně ani v českých pověrách se s nimi nepojí nic moc dobrého...)

Finští vlkodlaci jsou kupodivu spíše melancholičtí tvorové. V severských mýtech a legendách se člověk obvykle mění ve vlkodlaka aniž by si to skutečně přál, buď náhodou (tím, že dělal něco, co ho v něj promění aniž by o tom věděl), nebo že ho nějaká čarodějka očarovala (ve finském podání většinou pocházela ze Švédska, ačkoliv samotní finové nebyli v magii žádní začátečníci). Nebohý vlkodlak (který v této podobě setrvává ve dne i v noci dokud kouzlo není zrušeno) se potuluje okolo domů, občas žere dobytek, lidi jen velmi zřídka a čeká, dokud ho někdo nepozná. Pokud se to někomu podaří (často například jeho matce) je schopná ho vysvobotit tím, že ho osloví jeho vlastním (křesťanským) jménem, nebo mu podá skývu chleba. Někdy se ovšem stane, že vlkodlakovi, i poté, co opět získá lidskou podobu, zůstane až do smrti jeho vlčí oháňka. Sauny v některých finských domech skutečně mají na lavičce, (prkýnku nebo na čem se to tam v sauně sedí) otvor - zřejmě určený pro oháňku bývalého vlkodlaka.

Jižní soused Finska, Estonsko, je také známé svými vlkodlačími legendami. Ve finštině je Estonsko někdy nazýváno "Viro" a je zajímavé, že vlkodlaci byli jednu dobu Finy označováni jako "vironsusi" (Estonský vlk). V této souvislosti je ale nutno z etnografického hlediska poznamenat, že "vironsusi" zároveň také znamená to samé co vlkodlak, (tedy vlk-člověk) a do souvislosti s Estonskem začalo být dáváno až zpětně, v souvislosti s jeho reputací vlkodlačí země.